|
|
|
Složení komise: | ||
Předseda: |
prof. PhDr. Michaela Ottová, Ph.D. | |
Členové: |
prof. PhDr. Vít Vlnas, Ph.D. | |
doc. PhDr. Viktor Kubík, Ph.D. | ||
doc. PhDr. Martin Zlatohlávek, Ph.D. | ||
Externí člen: |
prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc. (FF MUNI) | |
Místo a čas: |
Budova KTF, učebna P10, 3. 10. 2023, od 11:00 |
Uchazeč |
Téma přednášky* / disertační práce |
Specializace |
Mgr. Elena Schotazi Babich |
„Homo deformis“. Fascinace deformovanou podobou lidského těla v zemích Koruny české ve středoevropském kontextu mezi léty 1526–1620 (obhajoba disertační práce) |
Křesťanské umění novověku |
Mgr. Čestmír Cimler |
Zkouška probíhá dle předchozí akreditace |
Křesťanské umění středověku |
Mgr. Barbora Uchytilová |
2) Kresby na cestách - recepce bohemikálních námětů v Šibeniku?* |
Křesťanské umění středověku |
Mgr. Dalibor Lešovský |
Křesťanské umění novověku |
*) komise volí jedno z témat
Defendentka: Mgr. Elena Schotazi Babich
Název práce: „Homo deformis“. Fascinace deformovanou podobou lidského těla v zemích Koruny české ve středoevropském kontextu mezi léty 1526–1620
Specializace: Křesťanské umění novověku
V průběhu 16. století se setkáváme s jevem, kde byli tělesně postižení kvůli svému vzhledu považováni za kuriozity nebo zázraky. Některé případy byly tak neuvěřitelné, že dávaly impuls k vytvoření uměleckého díla. Námět abnormálně tělesně postižených byl populární mezi všemi společenskými vrstvami a jejich podobizny byly shromažďovány měšťany, vědci, šlechtici a králi. Disertační projekt „Homo deformis“. Fascinace deformovanou podobou lidského těla v zemích Koruny české ve středoevropském kontextu mezi léty 1526–1620 si klade za cíl prozkoumat, jak bylo vyobrazení „homo deformis“ představeno ve výtvarném umění v Českém království v kontextu Svaté říše římské národa německého v letech 1526 až 1620. Tato disertační práce studuje jednotlivé příklady lidské monstrozity, které se objevují v
nejrůznějších formách ztvárnění: portrétech, alegoriích, vědeckých ilustracích a novinových letácích. Zkoumá podobizny abnormálně tělesně postižených a zaměřuje se na jejich symbolický význam a estetickou interpretaci. Věnuje se otázkám vnímání abnormálně tělesně postižených v 16. století a shrnuje znalosti o jednotlivých osobách. Ukazuje, jak raně novověká česká společnost reagovala na vzhled abnormálně postižených a do jaké sociální kategorie je
zařazovala. Projekt studuje důvody umělecké motivace pro vytváření vyobrazení „homo deformis“ v 16. století. Zkoumá, zda umělci 16. století byli schopni anatomicky správně zobrazit jev abnormálně tělesně postižených a také se zaměřuje na ikonografickou problematiku vyobrazení znetvořených osob v letech 1526 až 1620.
Defendent: Mgr. Čestmír Cimler
Specializace: Křesťanské umění středověku
Témata přednášek: N/A (Zkouška probíhá dle předchozí akreditace)
Specializace: Křesťanské umění středověku
Defendent: Mgr. Barbora Uchytilová
Specializace: Křesťanské umění středověku
Jaké finální produkty mohly nabízet malíři a štítaři v českém prostředí ve 14. století a jak se jejich produkt či činnost lišili? Lze si pod produktem štítařů představit více než štíty?
Pražské malířské sdružení sv. Lukáše bylo doposud dáváno do souvislosti zpravidla s malíři, ovšem vedle nich jsou v zakládací listině (14. 12. 1347) ale uvedeni také štítaři. K tomuto řemeslu se vztahuje ve druhé polovině 14. století několik listin, které upřesňují jeho práva a privilegia. Bádáním bylo toto téma upozaděno, a ačkoliv bývá štítařství zmiňováno jako jedno z přidružených zakládajících řemesel pražského sdružení sv. Lukáše, tak šíře jeho činnosti není doposud přesněji vymezena. Úloha štítařů a přesnější vymezení jejich výtvarné praxe může napomoci lepšímu chápání chodu malířských dílen v českém prostředí 14. století.
Během druhé poloviny 14. století se v listinách objevuje opakovaně spor malířů a štítařů, jehož předmětem je nabídka stejných finálních produktů. S tím souvisí opatření, které práci a dílny štítařů přesouvá ze Starého Města pražského k hradbám Nového Města pražského.
V Sieně a Florencii se v rámci malířských statut rovněž setkáváme s diverzitou malířských specializací. Italské prostředí, které je co do archivních i výtvarných fondů bohatší, disponuje některými příklady, které naznačují konkrétnější formy diverzity těchto dvou příbuzných řemesel. S těmito příklady lze (vedle středoevropských malířských sdružení) pracovat komparativně, neboť může nabídnout mantinely tezí pro české prostředí, a tedy napomoci k formulaci možností šíře diverzity malířského a štítařského řemesla v souvislosti s jejich finálním výtvarným produktem, a tedy i v chodu dílenské praxe. Tato diverzita totiž může spočívat v rozdílném námětu a charakteru výtvarného produktu.
Termínem „bohemikální“ jsou tradičně označovány i kresby dnes uložené napříč Evropou. Spojovány s českým prostředím jsou zpravidla na základě formální vazby, a to s výtvarnými díly či dílenskými okruhy působících na území zemí Koruny české. Jak ale pojmout skupinu kreseb s několika náměty z českého prostředí z rukopisu dalmatské provenience, která obsahuje rovněž benátské a neapolské kresby? Lze nimi tedy pracovat pouze jako s recepcí českého a benátského umění dalmatskou optikou, jak je soubor kreseb charakterizován v katalogu z roku 1980 Corpus der italienischen Zeichnungen 1300-1500 - anebo nikoliv?
Příspěvek se zaměří na kritické zhodnocení rukopisu z Šibeniku (Dalmácie), který shromažďuje náměty z různých prostor (tehdejší benátské, neapolské a české prostředí) a jeho vztahu k českému prostředí. Kresby představují recepci bohemikálních forem a mohou napovědět obecněji o práci s kresbami a jejich úlohou v dílenském prostředí. Rukopis obsahuje mimo jiné dvě stejné kresby hlavičky dítěte, které lze formálně spojit s českým malířstvím poloviny 14. století. O kresbách lze uvažovat jako o kopiích jednoho námětu (malby?) vzhledem k vytvoření dvou kopií jednoho námětu na jednom listu. Jak se námět do dalmatského prostředí dostal a může tato recepce napovědět více o účelu souborů kreseb označovaných někdy jako skicáře či exempláře?
Defendent: Mgr. Dalibor Lešovský
Specializace: Křesťanské umění novověku
Námět Sv. Lukáš maluje Pannu Marii patřil mezi velmi oblíbená mariánská témata především v italském umění 16.–18. století. V českém prostředí se takové množství obrazů zachycujících zmíněný apokryfní výjev nedochovalo. Přesto se jedná o soubor, jehož četná ztvárnění umožňují dokumentovat vývoj a interpretovat ikonografické zpracování. V tomto ohledu jsou příklady z českých zemí dokladem rozmanitého přístupu umělce k danému tématu. Zatímco na některých vyobrazení byl motiv obrazu upozaděn, neboť se malíř soustředil na zobrazení Panny Marie a evangelisty, ikonografické zpracování jiných maleb je dokladem lokálního kultu, nebo zcela ojedinělé myšlenkové konstrukce.
„Obraz v obraze“ se v evropském umění objevuje od dob antiky. Často se vyskytuje v gotickém malířství. V období renesance a baroka se stává obvyklým nástrojem výtvarné narace jak v italském, tak také severském malířství. V obou oblastech se ale jeho zpracování odlišuje formou i obsahem.
Přestože „obraz v obraze“ býval zobrazován na malbách s profánní tématikou, obvyklý je především v náboženském umění. Mezi italskou a domácí tvorbou lze nalézt paralely. Ty jsou však kultovního, nikoliv uměleckého charakteru. Přestože lze vysledovat v domácí tvorbě společné znaky, rozhodující pro výtvarné pojetí „obrazu v obraze“ zůstává osoba umělce.
Katolická teologická fakulta
Univerzita Karlova
Thákurova 3, Praha 6, 160 00
IČO: 00216208 DIČ: CZ00216208
číslo účtu: 32034061/0100
Identifikátor datové schránky: piyj9b4